Na konci června tohoto roku jsem se vydala sama na 14 dní na pouť z portugalského Porta do města Santiago de Compostella. A proč?

Už předloni jsem byla poprvé sama na dovolené na Maltě. Hodně lidí v mém okolí se mě ptalo, proč nejedu s přítelem, jestli se nebudu bát, jestli mi nebude smutno a tak dále. S Víťou jsem nejela, protože jsme se jednoduše termínem nepotkali a zároveň jsem opravdu chtěla jet sama. Věděla jsem, že si chci dopřát být jen se sebou. Až na Maltě jsem si uvědomila, jak je to úžasný pocit 10 dní poslouchat jen své potřeby. Ono se to nezdá, ale když dovolenou, čas vašeho odpočinku a restartu, trávíte s jakoukoliv další osobou, můžete mít vztah sebedokonalejší, ale stejně to nebude dovolená 100% podle vás. Budete muset čekat, než se ten druhý/ta druhá vypraví ven, budete muset dělat kompromis ve výběru restaurace, a nebo jestli si zaplatíte ten či onen výlet. Já jsem to prostě řešit nechtěla. Bylo pro mě až fascinující pozorovat svůj dovolenkový rytmus, kam se mi upíná pozornost, kam mě nohy táhnou a jaké myšlenky se mi honí v hlavě. Pociťovala jsem celou dobu ohromnou radost a vrátila jsem se do Česka asi nejvíc odpočatá, co jsem kdy byla. A to jsem Maltu procestovala křížem krážem a chodila každý den běhat!

Po této zkušenosti jsem si slíbila, že budu každý rok trávit sama se sebou minimálně týden. Letos to byly dokonce týdny dva. Pokud neznáte poutní cestu do Santiaga, podívejte se třeba na toto video. Já jsem se pro absolvování poutě nerozhodla kvůli nějaké konkrétní záležitosti, kterou jsem si na cestě chtěla vyřešit, i když jsem si odpověděla na jednu z nejzákladnějších otázek, a to je otázka své víry. Jela jsem si jednoduše na pouť vyčistit hlavu, a to se podařilo na 100%. Pouť do Santiaga byla nezapomenutelným zážitkem, který bych doporučila každé osobě na světě. Celkem jsem šla 10 dní v průměru 27km denně. Byla jsem jen já a můj baťoh, ve kterém jsem nosila všechny věci. Občas jsem se přidala k nějakému jinému poutníkovi a zase odpojila, když jsem chtěla. Pocit svobody, lehkosti spojený s fyzickou náročností a podmínkami, na které průměrný Evropan už nemusí být zvyklý, vytvořili z poutě zážitek duchovního rozměru, který jsem si ani ve snu nepředstavovala. Obzvlášť, když na mě čekal Víťa před katedrálou v Santiagu s prstýnkem. Ale o tom zas někdy příště.

Pokud budete chtít o pouti vědět víc informací, ráda zodpovím jakékoliv otázky.

Poznámka: Jezdíme na dovolené i s Víťou, které jsou dokonalé zase svým způsobem. 🙂