Je pravda, že stereotyp a nuda jsou zabijákem manželství?

Ano, ale je dobré podívat se na to, proč se to děje. Většinou totiž chceme po našem partnerovi, se kterým žijeme už dvacet let, aby byl vášnivý, abychom měli spoustu sexu, ale taky aby byl zodpovědný. Ale vášeň a zodpovědnost jsou diametrálně odlišné, v podstatě se negují. Chceme po jednom člověku tolik věcí jako třeba po lidech v celé vesnici a ještě k tomu lidé dnes žijí mnohem déle než třeba před sto lety. Samozřejmě, když jsem s někým 10, 20 let, tak ve vztahu prostě nuda bude, je to přirozené. Důležité je, že vztah je vědomá práce. To, že někoho opravdu miluji, nestačí, je třeba velmi vědomě na vztahu pracovat. O tom, zda člověk s partnerem či partnerkou chce být, se rozhoduje dnes a denně a opravdu vědomě. Vztah je fakt makačka. Neustále té své druhé polovičce musíme ukazovat, co máme v hlavě, ani láska nezařídí rentgenové oči. Člověk nemůže odhadovat, co si ten druhý myslí. Musí se stále ptát a jít taky s kůží na trh a unést nějakou kritiku.

Na čem je založená věrnost?

Samozřejmě na důvěře, ale také hlavně na inspirativnosti, když druhý člověk inspiruje k věrnosti. No a otázka pak zní, kdo z nás se jen tak u večeře bavil: „Hele, čím tě vlastně inspiruji?“ Klíčové je, se o vzájemné inspiraci kontinuálně bavit, protože to, že jsme před dvaceti lety někoho milovali, je úplně jiný kontext než současnost. Musíme stále vnímat všechny souvislosti, které se dějí – mám děti = jiný kontext, děti jdou do školy = jiný kontext, děti jsou na střední škole v zahraničí = jiný kontext. Člověk se pořád musí umět adaptovat.

Pokud znám sebe, teprve pak můžu milovat. Je to pravda?

Hledání sebe sama nikdy neskončí, ale rozhodně se o to musím snažit. Partnerství je proto velmi silné v tom, že dokáže zrcadlit. Skrze partnera poznáváte sebe sama. Znalost sebe sama nám určuje hranice založených na mým hodnotách. Abychom mohli fungovat ve vztahu tak, aby nám v něm bylo dobře, je dobré tyto hranice a naše hodnoty znát.

Jaké vnímáte největší problémy ve vztazích?

To, že mnozí lidé si nehledají parťáka pro život ale někoho, kdo se o ně postará. Když pak těmto lidem není dobře, překládají si to tak, že je dotyčný nebo dotyčná málo miluje. Vytváří si závislot na svého partnera a své štěstí podmiňují. Vztahy vyžadují určitou emoční inteligenci, že vím, kdo jsem a koho chci a že šťastného/šťastnou mě neudělá ten druhý, ale já sám. Jenže mnozí pořád předpokládají, že partner/ka má povinnost nás udělat šťastným a když to nedělá, tak to znamená, že nás málo miluje.

Tento rozhovor jsem sepsala na základě rozhovoru s partnerským terapeutem Honzou Vojtkem v DVTV. Na celý rozohovor se můžete podívat zde.

Rituály BOND  jsou nástroj pro budování partnerských vztahů, který nám pomáhá se soustředit na to, co je opravdu důležité.